T e r i s k o p

Teriskop... prostě je,
nic moc se tu neděje

...a já šílím, protože bych někam šla a nemůžu, a tak sedím doma s nohou ve škrobáku a koukám na hokej, na kterej se vlastně moc koukat nedá. Zatím bylo až na pár světlejch chvil přínosnější to jen poslouchat. Bejt pesimista, dávno bych už odlakovala po trablích v naší severský skupině vlajky z nehtů a usoudila bych, že letos nemá smysl s tím ztrácet čas. Jenže já jsem v některejch věcech nenapravitelnej optimista. Týká se to právě a zejména sportu.

Tentokrát mě technetí katastrofkový seriál zavedl hodně hluboko do minulosti. Tentokrát došlo na úplně první leteckou havárii u nás. Bylo 4. května 1919 a do Československa se vracel z exilu ministr války, politik, diplomat, voják, pilot a vědec Milan Rastislav Štefánik. Nedoletěl. Těsně před přistáním na provizorní plochu u Bratislavy se jeho letadlo zřítilo a havarovalo – nikdo ze čtyř lidí na palubě nepřežil. Co přesně se stalo, to se už asi nikdy nedozvíme. Slovenští nacionalisté dodnes rádi vytahují teorie o atentátu podníceném Benešem nebo Masarykem. Spekuluje se i o mylném sestřelu. Nicméně podle odborníků a podle dostupných dokumentů se zdá, že Štefánika zabila klasická shoda blbých okolností. Počasí, technika... a lidská chyba.

První letecká nehoda v ČSR 
připravila před 93 lety Slováky o naději

A já, řekněme si to narovinu, umím fakt hodně. Zrasovat si obyčejnou chůzí nohu tak, že nad tím užasne doktorka i sestřička na chirurgii, to je docela solidní výkon.

...a zavanul Vítr změn. Ano, po dlouhé době mě zase popadla chuť stavět z kamenů... Vypadá to jako blbost, ale není to blbost. Je to příznak jarního probouzení.

Další díl katastrofického seriálu se věnuje snad nejzáhadnější letecké nehodě, která se v našem letectví udála. Nestává se běžně, aby letadlo, klidně letící v normální letové hladině, najednou prostě spadlo k zemi – roztrhané na kusy. Ale přesto se to stalo – letadlu ČSA, které 28. března 1960 mířilo z Prahy do afrického Mali. Asi půl hodiny po startu se blížilo k německému Norimberku, když se něco stalo. To něco způsobilo, že letadlo přešlo do klesání, odtrhl se mu kus ocasu, motory a křídla. Co ale bylo to NĚCO, to nikdo neví. Němci tvrdili, že to byla porucha nebo chyba pilotů. My jsme tvrdili, že Němci nemají pravdu. Rusové tvrdili, že to byla americká nebo německá protiletadlová střela. Dnes se odborníci přiklánějí k názoru, že to byla konstrukční vada – kterou Rusové prostě nechtěli přiznat. V archivu jsou prý ruské posudky, o nichž neměli čtyřicet let tušení ani samotní čeští vyšetřovatelé. Asi bych se měla naučit rusky. Třeba se pak konečně dozvím, co se tam tenkrát doopravdy stalo.

Letadlo ČSA se zřítilo u Norimberka.
Podle Rusů bylo sestřeleno

Další z technetího katastrofického seriálu je věnován nejututlanějšímu leteckému průseru na našem území. Fungl nové sovětské letadlo se pár vteřin před dosednutím na dráhu zbláznilo, přestalo poslouchat piloty a zamířilo si to dolů rovnou za nosem. Spadlo půl kilometru před ranvejí a protože mělo ještě slušnou zásobu paliva a velkou smůlu, stala se z něj ohnivá koule. Velká smůla a nepříliš povedenej zásah hasičů znamenaly smrt pro 66 lidí, rovné 2/3 ze stovky na palubě.
O nehodě se napsaly dva krátké článečky a pak nastalo ticho, nic se nestalo. Vsadím se, že tohle ticho muselo nastat ve chvíli, kdy z výslechu pilotů a z ohledání trosek vyplynulo, že za havárií byla chyba konstruktérů a pilotů. Letadlo mělo tak složité ovládání přistávacích udělátek, že bylo otázkou času, kdy tuhle chybu někdo udělá. 

Seriál: Nezkušení piloti
a složité ruské letadlo zabili na Ruzyni 66 lidí

Tahle nehoda mě podivně fascinuje jako světlo můru. Už jen to kdysi úmyslně vytvářené šero kolem ní mě nutí kroužit kolem a snažit se pochopit, proč všechny ty tajnosti. Proč se ani do závěrečné zprávy, která nebyla určena ke zveřejnění, nemohla napsat příčina nehody a místo toho se mlžilo, že kvůli poškození letadla nebylo možné zjistit a bla bla bla. Proč z vyšetřovacího spisu zmizel přepis záznamů z černé skříňky, přepis radiokomunikace a veškeré fotky. Proč, proč, proč.
Ale ze všeho nejvíc mi vrtá hlavou, jak skončili ti nešťastní piloti. Ano, udělali chybu, ale tu mohl udělat kdokoli. Těsně po havárii riskovali svoje životy tím, že se vrátili do hořících trosek a snažili se odtamtud dostat co nejvíc lidí. Za to si zasloužili obrovský respekt. Ale mám nepříjemný pocit, že tehdejší sovětská společnost zrovna na tohle moc nehrála...

Tenhle týden je vzácnonávštěvní na druhou. Po dlouhé, veledlouhé době domů zavítala moje maličkost... a zatímco jsem si užívala zasloužených čtyřdenních prázdnin, zavítala domů i Míca, která poslední rok patrně trpí ztrátou paměti. Když se vaše prastará kočka rozhodne, že se zase jednou ukáže v blízkosti někdejšího domova, rozhodne se, že vás pozná a po delším přemlouvání se i nechá chytit, nedá se dělat nic jiného, než se chopit foťáku a dokumentovat každou cennou chvíli. Může to být už naposledy.

...řekl nebo napsal kdysi Albert Einstein. A já se pod to podepisuju. V posledních dnech jsem si to ověřila na vlastní kůži – už pár dní na svoje poměry veleintenzivně sedím u učení a strkám si do hlavy fakta, souvislosti a teorie o nových médiích, informační vědě, informační politice a interaktivním designu. A samozřejmě u toho osvěžuju mnohé přesahy z mediálek a žurnalistiky a nemnohé z teologie. Dopuju se nadměrnejma dávkama lecitinu, gingka, kafem a nakopávacím čajem. A dostala jsem se do toho blaženého stadia, kdy se vám najednou věci začínají samy skládat do souvislostí. Dosáhla jsem blaženého stavu osvícení, vyrovnanosti, prostě studijní nirvány: Pokud odjakživa studujete především proto, že vás to baví, je nesmysl si kazit úplné finále nějakým křečováním a nervačením.