T e r i s k o p

Prach Teriskop zanáší,
lenost v psaní překáží...

Přání hezkých Vánoc jsem už rozeslala do všech světa stran, zbývá popřát těm nejbližším a těm náhodným, s nimiž se naše cesty náhodou na chvíli spojí právě na tomhle blogu. Popřeju Vám tak, jak mám ve zvyku – písničkou. A protože k Vánocům patří dárky a štědrost, budou dnes ty písničky dvě. Jedna je klasická, typická a obehraná a já si bez ní Vánoce nedovedu představit. A druhá – druhá je nepopsatelně vděčná. Kdy jindy než o Vánocích bychom měli být vděčni a děkovat za to, co máme?

Zase jsem se odhodlala vyrazit na povídkový seminář. Zadání bylo ryze aktuální – povídka s vánoční tematikou. O čem bude, to mě napadlo hned, jak jsem se dověděla zadání. K napsání jsem se opět odhodlala až dneska ráno před odchodem do školy. Vánoční nálada, která na mě, potvora, už nějakej ten den leze, se při psaní dorazila a když jsem si pak pustila mou nejoblíbenější vánoční písničku, přistihla jsem se, že mi jaksi vlhnou oči. Stárnu a sentimentálním. Ale aspoň že je na co vzpomínat. Ze vzpomínek – těch úplně nejvýraznějších - čerpá i tahle povídka, základ je úplně pravdivý. Jen ty detaily jsem semtam přizdobila, ale to snad ani u příběhů jinak nejde...

Mám za sebou další nájezd na ruzyňské letiště. Tentokrát jsem ale nejela oficiálně čumákovat a cvakat na letiště se školním povolením v kapse, nýbrž jsem to vzala z úplně druhé strany, od přilehlých vesniček za Prahou. A zcela neoficiálně na vlastní pěst. Fotit přistávající a startující letadla na hlavní dráze, skrz plot. Zjistila jsem si na internetu, že tahle činnost má dokonce vlastní název – airspotting (z angličtiny, doslova něco jako hledání, poznávání ve vzduchu, zkrátka něco jako lov letadel :o) Po dnešku, kdy jsem si po svých obešla polovinu areálu ruzyňského letiště a nafotila spoustu fotek, jsem došla k závěru, že se ze mě asi taky stane takový airspotter. Bylo to úžasné dopoledne. Jestli chcete, můžete se teď pokochat mými nejpovedenějšími úlovky a dojmy...

Je to tak: po pěti službách v redakci Aktuálně.cz jsem se dneska po příchodu do práce dověděla, že mi byl konečně zveřejněn článek! Taková pocta... Mému žurnalistčímu egu to dělá velice dobře, to zase jo – motivována jsem dneska v práci dokonce ani neusínala a napsala jsem zprávu tak úžasnou, že byla zveřejněna taky a ještě jsem za ni byla pochválena. No co je Terinka? :o) 

Dlouho jsem váhala, kterou písničku vám tentokrát předhodím. Adeptek bylo nejméně pět a tahle z boje nakonec vyšla vítězně nejen díky lehce sentimentální náladě, kterou evokuje celou svou podstatou, ale také díky faktu, že právě dneska – 8. prosince – to je už 27 let, co z tohohle světa odešel člověk, který je jejím autorem. Člověk, kterého jsem nejprve zbožně uctívala, pak platonicky milovala, pak nekriticky obdivovala, posléze začala i kritizovat, pak chápat a nakonec litovat. Během všech fází pak přetrvával respekt a vděk za všechno, co dokázal světu dát. A tak ho vidím i dnes, 27 let poté, co byl z tohoto světa odejít šesti výstřely ze zbraně Marka Chapmana. Johne Winstone Lennone, díky. Dnešní písnička je na Tvou počest. A také na počest všech ostatních, které mám ve svém životě nejradši... In my life I love you more.

Slíbila jsem vám před týdnem melodrama. Kupodivu jsem je i napsala – kupodivu především proto, že melodrama jest sladkobolný a sentimentální příběh, který od klasické červené knihovny odlišuje jen ten tragický konec. A konec nekonec, zaláskované romány nebyly nikdy moje parketa. Tragický konec to nevytrhne a sentimentální a tragické příběhy neskýtají alternativu vtipného pojetí povídky – což mě ohromně štve. Dokážu psát vážně, ale musím mít při psaní pocit, že bych si z námětu mohla udělat vrtuli, kdybych chtěla. No a tady to jaksi nejde.

Pojala jsem tedy zadání více než doslova a v sentimentu a otřepanosti jsem se nehorázně vyžila. Když už, tak už. Berte to jako recesi a pokus o osobní konrontaci s žánrem. A když už se budete tlemit, netlemte se prosím do počítače. Pokud si ho poslintáte, žádnou škodu vám hradit nebudu.

Při čtení a hodnocení na semináři mi bylo vytknuto, že jsem si klidně mohla odpustit závěrečnou faktografickou část – že vnímavý čtenář pochopí, jak to dopadne, už při závěrečném a konečně šťastném shledání. Že ten konec je zbytečný a nabourává to dosavadní pohádkový ráz povídky. Je to pravda. Já jsem si ale to závěrečné chladné konstatování nemohla odpustit... =o) Musela jsem tu sladkobolnost aspoň trošku pokazit závěrečným chladným odstupem, strohým konstatnováním a naprosto nesentimentální konkrétností. Prostě to zamilované plácání trošku uzemnit. Koneckonců, jsem přece svině novinářská... Nebo někde přece jen maskuju romanťickou důši? No, posuďte sami.