Zpátky v Oranžovém světě
Prázdniny jsou v tahu a hvězdy z Hvězdy jsou zpět. Navrátily se definitivně právě dnes. Po víkendu v Rozsockách jsme se s Paajou přesunuly do Prahy a vyrazily na velký nákup do Ikey (Ikei? Ikeje?) za účelem zakoupení police. Vrátily jsme se nejen s policí, ale také s plastovým nádobíčkem, závěsnýma patrovýma visacíma pytlema do skříně, přihrádkama na bordel do šuplíků (původně na příbory), příborovým stojánkem a sadou zavíracích žrádelních krabiček. Všehovšudy asi za tisícovku! No a po nutném zrelaxování (táhněte si dvacetilkilovou polici v rozloženém stavu o délce 170 cm busem a tramvají a pak pěšky na koleje...) jsme se vrhly do definitivního zabydlování a zvelebování našeho doupěte... a jak se nám to daří, posuďte sami :o)
Rozhodnutí o přežití
Hanba školám, kterým krysa kancelářská vládne aneb Jak to vypadá a dopadá, když dva zmatení a nevyspalí kojoti jdou vyřizovat existenčně důležitou misi na ještě zmatenější školu, než je kojotí alma mater... Neuvěřitelné se stává skutečností a my jsme rozděleny – T. přijata definitivně včetně předání lejstra, P. si týden počká... Takhle se to dělá, amatéři. Divido et impero – Rozděl a panuj!
Good bye, Rick Wright aneb Jak říct sbohem legendě
Pink Floyd se už nikdy nesejdou, blesklo mi jako první hlavou včera večer, když jsem se dověděla, že zemřel Rick Wright, klávesista jedné z mých nejmilovanějších skupin. Po Georgi Harrisonovi z Beatles jeden z dalších nenápadných hudebních géniů, za kterými si předčasně přišla holka zubatá se svým věrným kamarádem rakem. Sakra, sakra, sakra. Velký hudební sen – vidět znovusjednocené Pink Floyd, dítko období Krize rané dospělosti, se rozplynul navždy. Sedli, brácho, už ty flojdy neuvidíme. High hopes, velký naděje, který nám ta geniální čtyřka milosrdně darovala symbolickým závěrem posledního alba, se rozplynuly v nenávratnu.
Předstírat práci dá víc práce, než práci dělat
A proto není na blog času. Neradujte se tedy, nezhynula jsem steskem po Irsku; neblogovací aktivita znamená, že mám jiné věci na práci, nebo se mi prostě psát nechce. Upřímně, především to druhé je pravdou. Moje morálka se nachází v rizikovém stavu a případným grafomanským cukům je učiněno zadost v pracovních dopoledních. A vůbec, co psát, když se nic neděje? Až na pár nepodstatných detailů.
